sobota 10. prosince 2016

Rozbalovačka (87)

Domů mi dorazila další knížka, na kterou jsem hodně zvědavá. Vyhrála jsem ji v recenzním konkurzu u nakladatelství Epocha.


Výsledek obrázku pro epocha bolest

Na knížku jsem dost zvědavá, protože knížku s duchy jsem už hodně dlouho nečetla, navíc jsem nakoukla na několik prvních stránek a vypadá to, že se mi kniha bude dost líbit. 

Pokud máte chuť si přečíst ukázku, tak tady ji máte: 

Mrtvé dítě stálo na křižovatce mezi Svatou Terezou a Muzeem. Dívalo se na dva kluky, kteří seděli na zemi a hráli si s cvrnkacími kuličkami na cestu kolem Itálie. Dívalo se a opakovalo: Můžu si jít hrát dolů? Můžu jít dolů?
Muž bez klobouku věděl o přítomnosti mrtvého dítěte ještě dříve, než ho uviděl. Věděl, že první, co uvidí, bude jeho levý bok a levá strana tváře, které budou netknuté, zatímco napravo bude chybět část lebky, rameno bude zaražené do prolomeného hrudníku a pánev obtočená okolo zlomené páteře. A věděl také, že ve třetím patře rohového domu, který toho brzkého středečního rána vrhal na ulici studený stín, bude zavřený balkónek a na jeho nízkém zábradlí bude stále ještě viset cár černé látky. Mohl si jenom představovat bolest mladé matky, která na rozdíl od něho už svého syna nikdy neuvidí. Bude to tak pro ni lepší, pomyslel si. Ach, to utrpení.
Když muž bez klobouku mrtvé dítě míjel, vzhlédlo k němu, zpola zastíněné mužovou siluetou: Můžu si jít hrát dolů? Můžu jít dolů? zeptalo se ho. Pád ze třetího patra, oslepující bolest trvající jen okamžik.
Muž bez klobouku sklonil hlavu a zrychlil krok. Prošel okolo těch dvou kluků, kteří s vážnou tváří pokračovali ve své cestě kolem Itálie. Chudáci děti, pomyslel si.
Luigi Alfredo Ricciardi, muž bez klobouku, komisař mobilní jednotky veřejné bezpečnosti při policejním ředitelství v Neapoli. Bylo mu jednatřicet a přesně tak staré bylo toto století. Podle fašistického letopočtu byl rok devátý.
Jednoho červencového rána před čtvrt stoletím si na nádvoří panství Fortina v provincii Salerna hrálo osamocené dítě. Nebylo chudé. Malý Luigi Alfredo byl jediným synem barona Ricciardiho z Malomonte, otec zemřel tak mlád, že si na něj jeho syn neuchoval jedinou vzpomínku. Matka neustále stonala s nervy a zemřela v léčebném ústavu v době, kdy dospívající Luigi Alfredo studoval na jezuitské koleji. Do paměti se mu otiskl obraz jejích posledních chvil. Měla snědou pokožku, ve svých osmatřiceti docela prošedivělé vlasy a horečnaté oči. Drobná žena ztrácející se na příliš velkém lůžku.
Bylo to ale právě to červencové ráno, co navždy změnilo jeho život. Našel kus dřeva, které se proměnilo v šavli Sandokana, malajského tygra. Tím se zhmotnila poutavá vyprávění správce Mária, vášnivého čtenáře Salgariho. Chlapec Máriovu vyprávění naslouchal dlouhé hodiny se zadrženým dechem. Ozbrojen svou šavlí se Luigi Alfredo nebál žádných šelem ani divokých nepřátel, ale potřeboval džungli. Vedle dvorku se nacházela vinice, kam měl dovoleno chodit. Miloval stín širokých listů vinné révy, překvapivý chládek i bzukot hmyzu. Malý Sandokan se svým dřevěným mečem pronikal směle do temnoty a tiše postupoval do imaginárního lesa. Místo cikád a sršní si představoval papoušky tisíce barev a téměř i slyšel jejich exotické volání. Po příjezdové cestě přeběhla ještěrka a zanechala za sebou ve štěrku mělkou rýhu. Vyrazil za ní v mírném předklonu, špičku jazyka vystrčenou a zelené oči upřené jen a jen na ni. Ještěrka obratem změnila dráhu.
Sedl si na zem pod větev a tu uviděl muže. Seděl ve stínu, jako by hledal osvěžení v džungli před krutým vedrem, které v tom hrozném červenci panovalo. Měl skloněnou hlavu, paže svěšené podél těla a jeho ruce spočívaly na zemi. Zdálo by se, že pouze spí, ale jeho záda byla strnulá a nohy ležely divně nataženy přes cestičku. Měl na sobě šaty nádeníka, ale takové, které se nosily v zimě: vlněnou vestu, flanelovou halenu bez límce a teplé kalhoty uvázané v pase provazem. Malý Sandokan si všiml všech těchto detailů, aniž by je považoval za cokoliv podivného. Potom spatřil rukojeť obrovského nože na prořezávání stromů, jak trčí z levé části mužova hrudníku... jako větev z kmene stromu. Tmavá tekutina tvořila skvrnu na košili a kapala na zem, kde vznikla kaluž. Teď ji Malajský tygr viděl zřetelně i přes stín révy. O kousek dál se zastavila ještěrka a vypadala téměř zklamaně, že přerušil její pronásledování.
Muž, který musel být zaručeně mrtev, zvedl pomalu hlavu a otočil ji s mírným skřípáním obratlů směrem k Luigimu Alfredovi. Podíval se na něj zamlženým pohledem skrz přivřená víčka. Cikády přestaly cvrkat. Čas se zastavil.
Proboha, ani jsem se tvé ženy nedotkl.
Nebylo to ani z nečekaného setkání, ani z velkého nože, ani pro tu všechnu krev. Luigi Alfredo utekl s velkým křikem, aby si odnesl na svých bedrech všechnu bolest mrtvého nádeníka, která se na něj v ten okamžik přenesla. Nikdy mu nikdo neřekl, že k vraždě na vinici došlo před pěti měsíci a motivem činu byla žárlivost dalšího z nádeníků. Poté, co zabil i svou mladou ženu, utekl. Říkalo se, že se přidal k banditům v Lukánii. Dospělí Luigiho zděšení a hrůzu připisovali jeho velké fantazii, osamělé povaze a povídačkám kmoter, které večer sedávaly v příjemném chládku na dvorku pod jeho oknem a šily. Začali tomu říkat „ta Záležitost“.
Luigi Alfredo si tak zvyknul přemýšlet o věci, která se mu přihodila, jako o té Záležitosti. Rozděloval události na ty, které se staly před tou Záležitostí, a na ty po ní. Ta Záležitost ho začala formovat. Nevěřila mu ani Róza, jeho chůva, která se mu věnovala celý svůj život a starala se o něj dodnes. Tehdy se na její tváři mihl smutek a potom záblesk strachu, když ji napadlo, že by dítě mohlo být odsouzeno ke stejnému utrpení jako jeho matka. A Luigi Alfredo pochopil, že o tom nebude moci nikdy s nikým mluvit. Tento cejch měl na duši pouze on toto zatracení a odsouzení.
V následujících letech Luigi Alfredo zkoumal hranice té Záležitosti. Viděl mrtvé. Ne však všechny a ne na dlouho. Viděl jen ty, kteří zemřeli násilnou smrtí; a to jen po dobu, kdy se uvolňovaly silné emoce. Náhlá energie jejich posledních myšlenek. Viděl fotografie, na nichž byly zvěčněny poslední okamžiky jejich života. Ty obrázky pomalu bledly, až se úplně vytratily. Možná spíš než fotografie film, na který občas chodil do biografu, kdyby se ale opakovala stále stejná scéna. Obraz mrtvého se stopami po zranění a s výrazem posledního okamžiku těsně před smrtí; poslední slova opakovaná stále dokola, jakoby duše chtěla dokončit práci, kterou začala před odtržením od těla.
Ze všeho nejvíce vnímal jejich emoce. Pokaždé zachytil jejich bolest, překvapení, vztek, melancholii a někdy dokonce i lásku. Za nocí, kdy déšť bubnoval na okno a on nemohl usnout, se mu často před očima promítala scéna jedné vraždy: dítě sedící ve vaně, v které se utopilo, vztahovalo ruce směrem k matce, hledalo pomoc u své vražedkyně. Cítil bezmeznou a nesobeckou lásku dítěte. Jindy se ocitl před mrtvolou muže, kterého ubodala žárlivá milenka právě ve chvíli orgasmu. Vnímal sílu rozkoše a musel vyběhnout z místnosti s kapesníkem na ústech.
Tak to byla ta Záležitost, trest, který ho doháněl jako přízrak cválajícího koně. Nebylo možné se tomu vyhnout, dokonce to ani předvídat. Přicházelo to náhle a bez varování. A stejně náhle to zase mizelo a nezanechávalo žádné fyzické následky. Zůstávaly jen vzpomínky.
A další a další jizvy na jeho duši.

Tak co tomu říkáte? 

8 komentářů:

  1. Vypadá to zajímavě, budu se těšit na recenzi :) Ať se líbí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, čekala jsem něco trochu jiného :)

      Vymazat
  2. Moc pěkný kousek :) Knihu zrovna čtu, jsem na začátku, není špatná, ale ani úplně podle mého vkusu...No uvidíme :) Hezké čtení :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dnes budu sepisovat Knihodojmy, tak jsem zvědavá, jak se s tím poperu :D
    Užij si čtení :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ell: Duchové nejsou nic pro mě, ale snad se ti kniha bude líbit :)

    OdpovědětVymazat
  5. Dneska jsem na knížku narazila už dvakrát, předtím jsem o ní neměla nejmenší tušení :D

    OdpovědětVymazat
  6. Mě samotnou kniha velice láká, tak se budu těšit na recenzi a přeju hezké čtení :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Kniha má pútavú obálku a verím, že taká bude aj obsahovo :-)

    OdpovědětVymazat

Za každý váš komentář děkujeme :)