V tu chvíli ucítím ten zápach a o vteřinu později pochopím.
Trhnu sebou, couvám od rozkládající se mrtvoly. Pod dekou vidím lidské obrysy. Tělo je malé. Maličké. Proto jsem je oknem nezahlédla. Hlavičku má opřenou o dveře, visí přes okraj sedadla a zpod deky vykukují hebké hnědé vlásky. Malé vybouleniny přibližně o velikosti chodidel se zvedají sotva v polovině délky sedadla.
Není to poprvé, co sáhli po atrapě dítěte, ale tohle je první opuštěné.
