"Démone! Démone! Démone!" ječel princ. "Já tě znám. Ty jsi ten zákeřný ďábel z Narnie. Ty jsi nepřítel bohů. Víš ale, kdo jsem já, ty strašný přízraku? Já jsem potomek Taše neporazitelného, neúrosného. Tašovo prokletí na tebe! Krupobití štírů dopadne na tvou hlavu. Hory Narnie se obrátí v prach. Tvůj..." "Dávej si pozor, Rabadaši," řekl Aslan tiše.
Alan stál uprostřed hloučku tvorů, kteří ho v půlkruhu obstoupili. Byly tu Ženy ze stromů a Ženy z pramenů (v našem světě známé jako dryády a najády), které měly v rukou různé strunné nástroje, a ta hudba byla jejich dílem. Byli tu čtyři velcí kentauři. Koňská část jejich těla se podobala mohutným anglickým tažným koním a lidská část přísným, ale krásným obrům. Byl tu také jednorožec, býk s lidskou hlavou, pelikán, orel a velký pes. Těsně vedle Aslana stáli dva leopardi, z nichž jeden nesl jeho korunu a druhý zástavu.
"Lžeš," sykla královna. "Nepatří snad magie vždycky jen ke královské krvi? Kdo kdy slyšel o tom, aby obyčejní lidé uměli čarovat? Vím, jak to je, ať se ti to líbí nebo ne. Tvůj strýc je velký král a velký kouzelník vašeho světa. A díky svému umění uviděl stín mé tváře v nějakém kouzelném zrcadle či studánce a zamiloval se do mě a mé krásy. Pro tu lásku uchystal mocné kouzlo, které otřáslo vaším světem v základech a přeneslo vás přes propast mezi světy, abyste mu vyprosili mou přízeň a dovedli mě k němu. Odpověz mi, že to tak bylo?" "No, ne přesně," řekl Digory.