Letos jsem se také zapojila do Halloweenského knižního hopu, který pořádá Vendea. A vzhledem k tomu, že se mi podařilo zameškat několik svých blogových narozenin, pokusím se vám to teď trošku vynahradit cenou, tak snad nebudete zklamaní.
Uběhlo několik sekund, ale goblini nezaútočili. Nepochyboval jsem, že už mě spatřili. Oba lučištníci téměř vypadli z věže, když hleděli, jaká krasavice je přišla navštívit. Najednou goblin, kterého jsem měl vybraného, získal bonus ve formě srdce: Zbožňování. Odhodil luk a šplhal dolů z věže. Druhý goblin se k prvnímu záhy přidal. Že by to zabralo? Pomalu jsem se krok za krokem vracel pozpátku ke keřům a pod ochranu útočné síly vlčí smečky. Láskou zasažení goblini otevřeli bránu, utíkali směrem ke mně a cestou mi posílali vzdušné polibky. Jak nechutné. Jeden z dvojice zamilovaných přiskočil ke keři, za kterým se ukrýval vlk, a vylomil pár větviček. To mi chce přinést květiny?
Na začátku jsme byli padouši všichni. Před čtyřmi sty lety se lidé výjimečnosti báli. Pronásledovali nás a trýznili. Vysmívali se nám, utlačovali nás. Měli nás za čarodějnice a démony, za netvory a zrůdy. Kamenovali nás a věšeli, posílali nás na hranici, kde jsme hořeli před očima krutého davu pyšného na to, že z povrchu světa smetl dalšího vydědence. Nebáli se zbytečně.
Zády mi vystřelila prudká bolest. Byla tak šokující, že jsem se svalila na zem a narazila si koleno. Vykřikla jsem. Jasně jsem cítila napínající se kůži na zádech. Přestala jsem vnímat okolí. Existovala pro mě jen bolest, pronikající do každého nervu mého těla, až se mi chtělo křičet. Ať to přestane. Prosím! Jako by mi v hlavě bušila kladiva. "proboha, Jani, co je ti?"
Každý má nějaké tajemství, říkávala moje matka. To není zrovna vhodná rada do života dceři, když chcete, aby z ní vyrostla normální, zdravá žena, která dokáže navázat zdravé vztahy s dalšími zdravými lidmi. Jenže maminka pro to určitě měla své důvody. Čtyři dny poté, co tatínek umřel - to mi bylo osmnáct - u nás zaklepal cizí člověk. Maminka se podívala z okna a řekla: "Podívej, Stephanie! Tvůj táta!"
Tak ani tentokrát nechápu, kam se podělo září, když už je zase říjen. Každopádně, nedařilo se mi tak, jak jsem plánovala, ale je to se mnou ve čtení rozhodně lepší, než minulý měsíc.