Autor: Angela Slatter
Počet stran: 328
Série: ---
Díl v sérii: ---
Nakladatelství: Ocelot
Rok vydání ČR: 2022
"Ty si ho, Miren, vezmeš, porodíš mu děti a naložíš s nimi, jak ti bude přikázáno."
Babička si očividně neuvědomuje, že právě promarnila svou poslední šanci.
"Ne, babičko, nevezmu si ho, na to můžeš vzít jed," zvednu se a jdu ke dveřím.
"Uděláš, co se ti řekne!" dolehne ke mně její plamenný hlas, už zase plný zášti, když se dotknu kliky. "Uděláš to, nebo tě, při bozích, hodím do moře sama!"
Rod opředený tajemstvím, který pomalu skomírá. Nadpřirozené bytosti dožadující se pozornosti a dívka Miren, která se nechce nechat obětovat...
Rodina O'Malley už nedosahuje takové slávy, jako dříve. Ba právě naopak. Utápějí se v dluzích, jejich sídlo chátrá a rod vymírá. A Mirenina babička je připravená to všechno změnit. I když to znamená, že by provdala svoji jedinou vnučku za jejího bratrance. Miren se s takovým osudem ale nehodlá smířit a raději se vzepře. Během své cesty za svobodou však rozplete nejedno tajemství...
Jako začátek byl velmi zajímavý a bavil mě. Protože kdo by odolal, když vše začíná pohřbem. Na scéně je drsná babička, která se s ničím nemaže a v hlavě má pouze to, jak navrátit slávu jejich rodu.
Jenže to byl začátek. Pak děj hodně zpomalil a čtenářům se naskytne pouze obraz toho, jak je hlavní hrdinka na cestách a čelí různým magickým bytostem.
Také musím uznat, že ta fantasy linka mi úplně nesedla. Hlavně ze začátku příběhu, protože některé postavy se chovaly, jako by tyto bytosti byly pouze v příbězích a jiné zase, že je úplně normální denně potkávat třeba mořskou pannu.
V knize mi také chybělo nějaké větší vysvětlení, jak tento svět funguje. Vše se vlastně dozvídáme pouze z vyprávěných příběhů, kterých bylo v knize sice požehnaně (což mám ráda), ale přesto to nestačilo k tomu, abych prostředí světa pochopila.
Celkově na mě Pláč zavržených předků působil tak, jako by někdo vzal prostředek z jiné knihy a vydával tuto část za samostatný příběh. A to hodně ztěžuje orientaci.
Velký problém vidím v samotné dynamice příběhu, kdy při čtení máte pocit, že se nic neděje, i když jde hlavní hrdince třeba zrovna o život. Druhým problémem je fakt, že při čtení na vás nebudou dýchat téměř žádné emoce. Vše je totiž podáváno celkem fakticky jako hotová věc, nad kterou není nutné se dál zamýšlet.
Když už jsem mluvila o hlavní hrdince, tak nelze nezmínit, že moc reálně nepůsobila. Přeci jen, když vezmu v potaz její minulost, přijde mi nepravděpodobné, že by se uměla tak ohánět a zvládla by sama putovat divočinou a čelit nadpřirozeným bytostem.
Ale i když má příběh nějaké nedostatky, stejně vás bude něco nutit, abyste četli dál a odhalili všechna tajemství.
Já osobně jsem si nejvíc užila drsnou babičku na začátku knihy.
Pláč zavržených předků je taková temnější pohádka, která zabaví na několik večerů, ale pravděpodobně vám nic moc nepředá. Bude se líbit spíše těm, kteří mají rádi příběhy v příbězích a netrvají na akčnějším ději.
O knize jsem uvažovala, ale nakonec jsem si ji nechala utéct. :) Musí se jí nechat poměrně zajímavý námět.
OdpovědětVymazat