Ze života #1

Jelikož jsem od přírody zapomnětlivý člověk (jak se ukáže v dnešním článku) a také mám pocit, že se mi stávají trapasy častěji, než ostatním lidem, rozhodla jsem se, že se s vámi o své zážitky podělím.
Jak už jsem řekla, tento článek bude o mé mizerné paměti, která se dnes zase předvedla.




Dneska u nás bylo opravdu krásné počasí, teploměr ukazoval přes dvacet stupňů, tak jsem se rozhodla, že si místo učení na poslední zkoušku, půjdu ven číst (s vědomím, že toho budu litovat). Tak jsem vzala psa a vydala se ven na zahradu. Pracně jsem rozložila lehátko a připravila ho na pohodlné ležení, a když už bylo všechno hotové, vzpomněla jsem si na takový drobný detail - knihu jsem zapomněla doma.
Tak jsem vyběhla do prvního patra, popadla doma knihu a zase se spokojeně vrátila ven na zahradu. Jen co jsem si lehla na lehátko, došla mi další věc, a to, že jsem doma nechala sluneční brýle, které by se mi opravdu hodily, když jsem si lehátko nastavila tak, aby mi slunce svítilo do očí. Takže se opakovalo to samé, co v předešlém případě a já si šla domů pro brýle.
Snad chápete, že tou dobou jsem už začínala být mírně naštvaná a nepomohlo tomu ani zjištění (po té, co jsem opět přišla na zahradu), že jsem doma zapomněla mobil. Jasně, obyčejně by mi to bylo jedno, ale zrovna dneska jsem čekala celkem důležitý hovor.
Takže, tentokrát už docela naštvaná, jsem si opět vyběhla schody, popadla mobil a šla zase ven s přáním, že tentokrát se snad už konečně budu moct pustit do čtení. Ale asi mi to nebylo přáno, protože jsem po chvilce strávené venku, zjistila další znepokojující věc, a to, že jsem si doma samým rozčílením zabouchla klíče, což znamenalo, že se tam nedostanu, ani kdybych chtěla. V tom se mobil ukázal jako velmi užitečná věc, a tak jsem volala tátovi do práce, aby mi přijel otevřít. Naštěstí měl zrovna volnou chvilku, takže mohl přijet.
A s vědomím, že už mám všechno venku (a klíče bezpečně v kapse), a že už si konečně můžu v klidu číst, určitě chápete, jak jsem se cítila, když jsem si (s knihou!) lehla do lehátka, slunce zalezlo, zvedl se vítr a mně začala být zima. A aby toho nebylo málo, z rádia se ozvalo, že se k nám žene déšť, takže jsem se zase mohla začít balit a stěhovat se zpět domů... Nevím jak ten váš, ale můj dnešní den stál opravdu za to!

Stalo se vám už někdy něco podobného?